Tak sme v Bělehradě. Je sobota, a čas nás tlačí jak kuří oko, páč už v neděli končí festival Guča, naše další zastávka na dobrodružné cestě kolem Balkánského poloostrova. Zatím pořád v nekompletní sestavě, která čítá všeho všudy dva statné a nebojácné hochy Jendu a Péťu. Dle denního rozkazu jsem jmenován velitelem dne, a tak mě čeká mnoho důležitých povinností. Vstávám před šestou, potichu vybaluji odpichovátko, mapu a knihu jízdních řádů, a pečlivě plánuji cestu. Kolem sedmé ráno Petra pracně budím k rozcvičce, vyčistíme si zoubky, sbalíme saky paky, vyřídíme formality, a po cestě vydatně snídáme burek a jogurt. Družině mezitím přednáším cestovní itinerář. Čeká nás péší tůra na nádraží, potom pojedem zatím neurčeným dopravním prostředkem do Čačaku, a pak nějakým způsobem do Guči. Družina ocení přípravu hlasitým "hurá hurá hurá!". Bez sebemenších potíží nacházíme vlakové nádraží, a jen pár minut nám trvá vyluštit záludně zašifrovaný jízdní řád. Věšáček, áčko, věšáček, káčko - Čačak. Stoupáme si do fronty, a po pár momentech v nás turistka stojící před námi poznává rozverné mladíky a správně tipuje cíl naší cesty. Rozmlouvá nám vlak, a uděluje pár cenných rad. Na autobusovém nádraží tedy pořizujeme lístky, a jdem na pivo. Kolem nádražního občerstvení se potuluje pětiletý žebráček, po kterém vrchní hází zátky od piva, a ten mu za to hrozí roztomile pěstí. Když klučinu zkušeně odmítáme, přepočítávám si v kapse drobné, které se mi tam záhadně objevily po nákupu jízdenek. Ukazuje se, že nejde o dináry, nýbrž o žetony, což je na nich i šifrou napsáno, a tak je schovávám zpět do kapsy k dalšímu použití. Jelikož je teplo, vypijem piv hned několik. A jak už to tak bývá, příroda si žádá své, a musíme na záchod. To ale není zas takový problém, protože skoro jako každé jiné, i bělehradské autobusové nádraží skýtá vymoženost veřejných toalet. Kupuji tedy žetony na toaletu, na první i druhý pohled jsou totožné jako žetony v kapse. Vhodíme je disciplinovaně do turniketu, ten nás vpustí, a my si můžeme do pisoáru zaslouženě ulevit. Umyjeme si ruce, protože hygiena především, a utíkáme na perón jehož číslo jsem nedopatřením zapomněl. Tam už na nás čeká autobus, a odváží nás bez větších obtíží do Čačaku. Jen Petr nechce hrát společenské hry ani zpívat veselé písničky a spí. On je občas trochu bručoun. V Čačaku nás hned odchytí další autobusák, který nás moudře odhadl na fanoušky dechové hudby, a směruje nás do vozidla označeného jednoduchým nápisem "Guča". Tam si jako správní rošťáci sedáme úplně dozadu, že provedeme nějakou legrační neplechu. Petr si loká pálenky, a usíná. Dlouho ale nespí, protože teplota v buse nebezpečně stoupá a hlavně si k nám přisedají srbští mladíci, kteří nás odhadují na Francouze, což nás oba velice uraží. Po sérii impertinentních otázek: "Jebeš někoho? Ste homosexuálové? Umíš francouzsky? Partizan nebo Crvena zvezda?", si půjčují můj průvodce jadranským pobřežím, a vytrhávají všechny kapitoly krom Srbska. Že prý Bosnu, Hercegovinu, ani Albánii potřebovat nebudeme. Dorážíme na Guču, já tasím mobilní telefón, a na prudkém gučském slunci se snažím přečíst sms od kamaráda Prokopa s přesným popisem: spíme na velkym parkovisti, stribrny Volvo a dva stany, za mostem vpravo vzadu 40m od silnice, 20m od reky. Po hodině marného hledání a pár pokusech o telefonát vzdáváme hledání a rozbíjíme tábor u školy, na místě kde jsem kdysi tábořil s kamarády Petrem a Helenkou. Jdeme na pivo, po cestě pojíme nějakou skromnou nezajímavou krmi. Já potkávám dobrého kamaráda z Německa, bohužel jsem zapomněl jeho jméno, tak se naše konverzace omezuje na nutné: "Ahoj, jak se máš, já se mám dobře. A ty? Ahoj, měj se. Čau." Nebo tak nějak podobně. Guča je plná lidí, cigánů s trumpetama, a stánků s kloboučkama. Petr si konečně může pořídit slušivou čapku, kterou mi tolik záviděl. Pijem pivo. Pijem pálenku (3dcl za 150 dinárů). Pijem dalších pár piv, a už je čas na koncert Bobana a Marka Markoviče. Událost roku všech fanoušků Bobana a Marka Markoviče. My, jako pravověrní věrní stojíme v první řadě hnedkonc u zábradlí. Pijem pivo. Petr se druží s přátelskými srby, dostává od nich další loky lahodné pálenky, já zatím hltám sametové tóny cikánských žesťů. Je to prostě hlína, legrace, a čirá zábava. Unaveni z tance se přesouváme dál od podia, kde však žádný odpočinek nečeká. Tak tancujem znova. Pijem pivo. V tom! Najednou tancuju s pohlednou blondýnkou. Je to Dánka, a brýle má jak Felix Holzmann. Jen klobouček jí chybí. Což hbitě napravuji po cestě ze stadionu. S růžovým, zbrusu novým kloboučkem, brýlemi a baloňákem je to už Felix skoro kompletní. Já znebojácněn a zbaven mně přirozené nesmělosti jí v jeden moment brýle sundavám, a uznávám její ksichtík vskutku líbezným. Pijem pivo. Ona je pojišťovací matematička. Normální inteligentní krasavice! Během následujících hodin několikrát zapomínám její jméno, čímž si na již potem, prachem a alkoholem pošramoceném sexappealu nepřidávám. Tam kde měl začít milostný románek, u malého ohýnku z rozlámané školní lavice, pár metrů od našich stanů, za tlumeného zvuku křídlovek, jsme se rozloučili, páč jí jel autobus. Tak sem šel spát. Druhý den Guči je vedoucím dne Petr. Je na něm, aby celý oddíl probudil, zkontroloval pečlivost ranní hygieny a připravil plán dne. Své úlohy se zhostil se zodpovědností sobě vlastní, jen tu kontrolu hygieny trochu zanedbal, a jeho liknavost mi zkazila celé dopoledne, protože jsem se ráno nevykakal. Pěšky, jak se sluší a patří, vyrážíme do centra města za trumpetama. Po cestě diskutujeme jídelníček, a kompromis zní: snídaně kupus - hodně masa, hodně zelí, nejvíc sádla, a k obedovečeři sele a jehně. Motto dne je: "Co vypiješ, sníš a přefikneš, to ti nikdo neveme." Snědli jsme tedy sele, jehně, kilo kupusu, vypili piva, že bysme to ani nepřeplavali, a vůbec. V cestě nám však stálo plno překážek. Třeba pivo bylo v neděli v mnoha podnicích už dávno vypito, a v jiných byla zas obsluha tak otrávena obsluhováním, že ani po hodině nebyli schopni přijmout naši objednávku. S jídlem šlo naštěstí vše jak po másle. Goran Bregovič fajn, to jó, ale Markoviči jsou lepší. Znaveni celodenním výkonem uleháme v devět hodin k malému odpočinku, nastavujeme budík aby nás za dvě hodiny probudil a my si užili posledních pár hodin Guči. Budík však nezvonil dostatečně naléhavě..
Žádné komentáře:
Okomentovat