Vašek

Odjezd z Thethi jsme si naplánovali na brzké ranní hodiny, jelikož cesta do Shkodry (jinam se odtamtud dostat nedá) zabere čtyři hodiny, tak abychom se ten den ještě někam dostali. V předvečer odjezdu nás ale lui upozorňuje, že první minibus pojede nejdřív v jednu. Lui schválně s malým L, protože to není (jak se Honzík mylně domníval) jeho jméno, nýbrž italské zájmeno on. Místním vykukům ale příliš nevěříme a tak se pro jistotu už kolem osmé vydáváme k hospodě, odkud busy vyjíždějí. Než se dočkáme prvního, stihneme v hospodě posnídat, vypít něco piva i poobědvat. Mezitím k našemu stolu dorazí česky mluvící chlapec, který rovněž čeká na odvoz a jemuž bych chtěl v tomto blogu věnovat speciální místo. Kluk se tváří velice sympaticky. Protože Honza s Petrem spěchají do Prahy o něco více než já, po pár společně vypitých pivech se s klukem Vaškem z Valašského Meziříčí domlouvám na tom, že se s klukama rozdělíme a dalších pár dní strávím s ním někde v Albánii u moře. Konečně dorazí první z minibusů, který ale s díky odmítáme, protože je plný a museli bychom v něm sedět na dřevěných židličkách. Vašek zanedlouho odjíždí prázdým busem jen s řidičem, ale my musíme čekat na další, který nám sjednal náš kámoš číník z hospody a bylo by neslušný podruhé odmítat. Odměnou nám je devítimístná dodávka obsazená sedmnácti pasažéry. Řidič je blázen. V horách předjíždí Vaškův prázdný autobus, aby stihnul při zastávce vypít více piv. Spolu s námi cestují ještě dvě Češky, o kterých už nám Vašek stihl povyprávět. Přicestoval prý vlakem s nima, ale protože mu nesedly, rozhodl se jim prchnout a zůstat sám. No ani se nedivíme. Krásy moc nepobraly a co je hlavní - ani zábavností to nijak nevyrovnaly. Cestu za doprovodu zběsilé a hlasité orientální hudby nějak přetrpíme. Smířím se i s dřevěnou židličkou a nepřijemnou blízkostí potem silně zapáchající Češky. Po příjezdu okamžitě domlouváme taxi, které nás zaveze do Tirany. Čekáme ještě na Vaška. Volám mu a po domluvě ho nabíráme do auta kdesi ve městě. Cesta v Mercedesu je už o poznání pohodlnější. Všude podél silnice vidíme hory v plamenech. Opravdu velkých plamenech. To se po setmění ukazuje jako velmi pěkná podívaná. Neškodilo by čas od času pro parádu zapálit třeba Krkonoše. V Tiraně jsme za hodinu a půl a okamžitě nacházíme čistej hotýlek za přijatelnou cenu. Další den se ráno vydávám s Vaškem prozkoumat nádraží a zjistit vlaky do přímořského Durresi. Kluci jdou koupit lístky na bus do Makedonie, který jim jede večer. Vlaků do Durresi jede přes den několik, takže stačí vyrazit k nádraží až nás pobyt v Tiraně omrzí. Tirana je celkem moderní rušný město, jinak ale poměrně nezajímavý.
Vašek neustále opakuje jak už se těší k moři. Ale kromě toho, že pořád mluví a používá výrazy jako "ogar" a "týpek", je to milej kluk. Kdo by ale tušil, že se k moři těší až tak moc, že v momentě, kdy se někde na ulici zastavím na signálu wi-fi, abych vyřídil nezbytnosti na internetu, zdrhá mi bez jedinýho slova na vlak. Tedy klukům ještě stihne říct, že mám dorazit dalším vlakem a že se mi ozve. Když mu pak píšu, že teda dorazím hned tím dalším a odpoveď nepřichází, začínám tušit, která bije. Stejně jako se mu nelíbily holky, nelíbil jsem se mu asi ani já a než aby se obtěžoval mi to říct, radši uteče a mě nechá samotnýho v Albánii. Zmrd, jiný slovo bych pro něj těžko hledal. Možná superzmrd.
No tak se osamoceně vydávám vlakem k moři, ale nedělám si iluze, že by se Václav ozval, a chystám se na dobrodružnou cestu. Pak mi ještě jednou zkouším volat, ale pro jistotu si vypnul telefon. No co, cestování v jednom může bejt taky zajímavý...

Thethi

Ráno se budíme jako obykle těsně po šesté ranní, snídáme, a utíkáme hledat centrum balkánského mírového parku, kde by nám měli poradit, jak se do Thethi dostaneme. Centrum jsme naštěstí potkali večer předtím, a tak jdeme najistotu. Bohužel ale úplně jiným směrem. Po chvíli zjišťujeme, že sme hovada a špatně, a hbitě napravujeme situaci zkratkou skrz spletitou síť vedlejších škoderských uliček. Nacházíme vývěsku správy parku, obcházíme celý blok kolem dokola, a nic, co by nasvědčovalo přítomnosti nějaké podobné instituce nenacházíme. Ptáme se v krámku s brýlemi, paní nás odkazuje na krámek s koženkovou galanterií. Tam se nás ochotně ujímá prodavačka, mumlá něco směsí němčiny a albánštiny, ukazuje vizitku, a po chvíli už má Péťa na telefonu pana Petrila z oné správy parku. Rozhovor není z nejplodnějších, a tak se nakonec vydáváme hledat cestu na vlastní pěst. Trvá chvíli, než vymyslíme jakým směrem se nachází severní autobusové nádraží.Nakoupíme proviant, a když už je autobusové nádraží nadohled, dozvídáme se od okolostojících pánů, že bus do Thethi už dávno odjel. Naštěstí se nás ujímá pán-švihák v bílém. Následujeme ho, on promluví s několika dalšími pány, a za minutku máme domluvenej minibus do Thethi za celkem přijatelnou cenu. Za půl hodiny se podaří řidiči a jeho komplicům naplnit celou kapacitu vozidla, nám vypít celkem slušnou grappu, nechat si útratu zaplatit od místního chlapíka, a vyrazit. V průvodci píšou, že je s výhodou mít automobil s pohonem 4x4. Náš mercedes touto fíčůrou neoplývá, řidiči však nečiní sebemenší problém dovézt nás až do Thethi bezpečně a celkem rychle. A že cesta stála za to. Zpočátku sme pár kilometrů jeli staveništěm, asi dvestě metrů se jelo po asfaltu, jediný kruhový objezd sme projeli v protisměru a zbytek cesty přes hory a doly po oslí stezce, úzké i pro toho oslíka, po víc než nepevném podkladu, bez náznaku krajnic, nad kilometrovými propastmi. My máme ale pro strach uděláno, a tak ani jeden nebrečíme. Po cestě předjíždíme asi dva tucty cyklistů. Z představy takovéhohle cyklovýletu je nám už teochu zle. Zlatej minibus. Malebná vesnička, jak je Thethi většinou popisované, se po příjezdu vůbec malebně nejeví. Jsme vyloženi před školou, kde je milión policistů. Jdem do hospody, trochu se podružit s místním osazenstvem a pozjistit pár užitečností. K tomu padne pár celkem slušných albánských piv Tirana. Přisedáme ke skupince Albánců, z nichž jeden mluví docela dobře anglicky. Popisují svou cestu přes hory, a seznamují nás s otravným velice jednoduchou italštinou komunikujícím thetským všudybylem frajerem, jenž nám zajišťuje ubytování u svého kamaráda. Dopíjíme Tirany, frajer dopíjí Fernet, a jdem se ubytovat. Lui, jak o něm Petr s frajerem hovoří, má bar-café-restaurant-hotel, opravenou dvoupatrovou kamennou budovu blízko kostela, s tekoucí vodou, střídavým proudem i střídavým napětím, políčkem a zahrádkou, na které sme si postavili stan, vedle něhož sme pak dvě noci spali. Lui mluví anglicky. Pijem s Luiem a frajerem pivo, dostáváme nabídku večeře, ze které po hádce o ceně sejde. Lui totiž vaří za deset euro na osobu (cena opulentní večeře pro čtyři hladové turisty i s pivem v Tiraně) a na to se mu můžeme s prominutím vykašlat. Večer popíjíme s českýma cyklistama ze zájezdu od Kudrny, s těmi co sme je předjížděli. Pak za pomoci srbského horského vůdce vybereme výlet na další den. Usínáme řádně upraveni chutnou rakijou za v prepočtu asi desetikorunu za decilitr. Ráno sme už v sedm na nohou a vyrážíme. Po ujití pár set metrů správným směrem už Theti vypadá opravdu malebně. Řeka, podél které vyrážíme, je průzračně čistá, a očividně se na jaře umí festovně rozvodnit, dvacet metrů daleko od ní je jen a jen suťoviště. Kolem cesty občas stojícící stavení jsou výhradně kamenné dvoupodlažní domy, u některých se tyčí zachovalé pevnostní věže pro případ, že by rodině hrozila vendetta, tak aby se pánové měli kde schovávat. Všude dozrávají špendlíky, slívy, mirabelky, blumy, dřínky, ostružiny, šípky, jalovčinky a kdoví co ještě. Co krok se pasou ovce, krávy, kozy, čuníci. Na obloze se neukáže jediný mráček. A jelikož většina cesty vede údolím řeky, tak není nouze o koupání v ledově chladné vodě. Zkoušíme řeku jako řeku, v té Daniel obratně topí fotoaparát, řeku jako kaskádu bazénků v žulové skále vskutku bizarních tvarů, i řeku ve stádiu zrodu, kdy pramen jako vodopád vytváří ve stínu listnáčů a velkých kapradin velkou hlubokou lagunu, pro její azurovou barvu nazývanou blue eye. Tam je voda úplně nejstudenější, a trvá nám dobrou hodinku, než sme se vůbec odvážíme zkusit pár bolestivých temp. Po cestě domů potkáváme Srba horského vůdce, a díky nedorozumění nás odvádí zpět k blue eye. Vydáváme se tedy opět zpět do tábora, samosebou s pár přestávkami na koupačku. Večer totálně znaveni plaveckými výkony usínáme skoro hnedka, tentokrát bez návštěvy místních putyk.

Kotor a Škodra

Na přesun ze Sarajeva do Kotoru jsme se rozhodli pro noční bus, protože jsme nechtěli trávit opět celý den cestováním. Nakoupili jsme zásobu jídla a hnusných piv a vyhledali spoj s přestupem v Podgorici. Jeli jsme malebnou krajinou, ze které jsme v noci nic neviděli, a už někdy ve dvě v noci jsme byli v hlavním černohorském městě. Vyndali jsme batohy z autobusu a hned u nás byl taxikář. Odbyli jsme ho (rozumněl nám, že chceme jet do Sofie) a chystali se čekat tři hodiny na spoj do Kotoru, když nám náš dosavadní autobusák prozradil, že jede taky do Kotoru. Tak jsme baťochy zase naložili a nasedli zpátky do autobusu.

V cíli jsme byli někdy před pátou, a tak jsme si našli moře a vyspali se na molu. Poté jsme se ubytovali a dopoledne jsme strávili v plážovém baru. Pak jsme šli do města, které nás trochu zklamalo. Vše bylo čisé a hezké, což není náš styl, a hlavně plné turistů a předražených pizzerií, kde se ti turisté stravují. Nad městem se tyčí zřícenina hradu či pevnosti. Martin Staněk, věren své přezdívce Kouč, nám doporučil jeji návštěvu. My ale na jeho knížecí rady nebyli zvědaví a navíc to bylo šíleně do kopce, a tak jsme se na to vyprdli.

Odpoledne jsem šel psát blog a hoši se mezitím opili, takž při večerním posezení na molu Honza usnul a hlasitě chrápal. Ačkoliv jsme měli zaplacený hostel, nadšeni z včerejšího nocování u moře jsme si vzali spacáky a karimatky a šli se nechat uspat šploucháním vln.

Další den nás čekal přesin do Albánie. Plni očekávání jsme si koupili lístek do hraničního města Ulcinj, odkud to už měl být jen kousek busem do albánské Škodry. Z Ulcinj však ten den už žádný spoj do Škodry nejel, a tak se nás třech a jednoho finského párečku ujal snědý taxikář a všech pět i s baťochy naložil do svého drobného citroenu. Jeli jsme s otevřeným kufrem a čtyřmi lidmi vzadu, ale mně to nevadilo, protože jsem sedě vpředu. Na hraničním přechodu sundal chlapík ze střechy tabulku taxi a poprosil Fina a Finku, aby hranici prošli po svých a počkali na nás deset metrů za hranicí. Plán klapnul perfektně a hnedle jsme pádili krajinou mezi albánskými odpadky.

Ve Škodře jsme vystoupili v brzkém odpoledni a ubytovali se v hotelu Rozafa, který byl takovou ošklivou obdobou užického Zlatiboru. Vydali jsme se hledat něco k snědku a dlouho to vypadalo dost marně. Město bylo bez lidí a moc nás nenadchlo. Sedli jsme si u jednoho staříka na kebap a jen co jsme dosedli, prozradila nám jedna Rakušanka, kterou jsme potkali prve v hotelu, že hned za rohem je restaurace s tradiční albánskou kuchyní. My jsme se tam přesunuli po kebabu a povečeřeli podruhé, tentokrát autenticky mezi samými Němci a Italy.

Jestli se nám odpolední Škodra zdála ospalá, večer bylo město živé až moc. Místní houfně korzovali po jediné pěkné ulici ve městě a všude jezdili mercedesy, staré i nové, s německými a italskými značkami, a neustále na sebe troubily. My jsme si šli brzy lehnout a dobře jsme udělali, protože nás už v pět ráno vzbudil zpěv muezína.

Sarajevo

Do Sarajeva jsme dorazili pozdě odpoledne po celkem úmorný mnohahodinový jízdě busem, kterej poslední desítky kilometrů sjížděl z hor rychlostí blízkou chůzi. Naštěstí cestou aspoň bylo na co koukat, okolní hornatá krajina byla parádní. Čas jsme si taky krátili vražděním červíčků ve hře Worms. K našemu potěšení nás autobus vysadil na sarajevskym Čerňáku, odkud bylo nutno pokračovat do centra MHD. Ze Srbska s náma busem přicestovala sympaticky vyhlížející Francouzka podivnýho jména, která se k nám na nádraží připojila, abychom se společně dostali do města. Nabrali jsme síly u piva a hamburgru a vydali se směrem k trolejbusu číslo sto tři. Trolejbus nám zprostředkoval pěknou exkurzi po zdejších sídlištích, kde bylo vidět, že se tu asi při nedávný válce nestřílelo zrovna málo. Když mě kamarád Jen budí, jsme už na konečný, berem baťochy a míříme k hostelu. Jdem najisto, protože zcestovalý Jen už ví. Francouzská pícka už za cestu vykouřila krabičku cigaret. Těší se na sprchu, sděluje mi. Ubytujem se v místnůstce 2 x 5 metrů pro 12 lidí, umyjem se (všichni kromě Pařížanky) a razíme na obhlídku okolí. Městečko je to malebný, zaříznutý do hor. Z centra je vidět jak se rozprostírá do okolních kopců. Obzvláště turecká část bazar Bašč..něco je dost útlný místo. Všude jsou mešity. A špičatý minarety, ze kterejch cosi halekaj jakýsi "zpěváci". Semtam i nějakej ten kostel a synagoga. Tady v centru už válčení tolik znát není, i když nějaká ta rozstřílená fasáda se taky najde. Francouzka pomalu dojíždí další krabičku, je čím dál otravnější, ale protože víme, že nepije alkohol, šikovně se jí zbavíme, když si sednem do hospůdky na pivo. Tím naše kamarádství končí a víckrát už se neshledáme. Co taky s holkou, která se nemeje, nepije, nejí a kouří... A ještě je z Francie! Zbytek večera trávíme korzováním po městě, povečeříme plněný cibulky, navštívíme pivovar a jdem poměrně časně spát. Další den se nese v podobným duchu. Poflakujem se po městě, občas dáváme turecký kafíčka v kavárně za půleuro. Proložíme to šíšou na trhu a shlédnutím šachový partie na obří šachovnici na náměstí, kde dva staříci hrají a deset dalších stojí kolem a hlasitě kibicuje. O finálních pár tahů nás připraví otravnej žebrající cikán, takže nevíme, kdo vlastně zvítězil. Odpoledne ještě vyjdeme na kopec, kde je hřbitov a pěknej výhled na centrum. Pak ještě nakoupíme na tržišti zásoby na cestu a navštívíme zaplivanej bárek, kam nás přilákala stařenka tančící disko. To už se blíží večer a s tím i odjezd do naší další destinace - městečka Kotor u moře v Černý Hoře. Bus jede v 8 zase z Černýho mostu. Chytrofouny máme nabitý, takže o zábavu nebude nouze a další červí válka může začít!

Uzice

A tak jsme se probudili v pondeli po dvanacti hodinach spanku pred skolou v Guce, samozrejme plni dojmu. V hlavach nam stale duli Ekrem Mamutovic, Dean Lazarevic, Elvis Ajdinovic a dalsi. Zazitku bylo nepocitane, pres vseobecnou kakofonii trubek, skandovani "Ratko Mladic", pisoaru, kteremu chybela dole ta trubka, takze slouzil jako mycka nohou vlastni moci, nebo zrejme toho nejvetsiho moudra, ktere kdy kdo vytiskl na tricko: "Nikdy never zene, ktera lze"..

Sbalili jsme stan a vyrazili do mesta hledat autobus zpet do civilizace. Hnedle jsme nasli zastavku a za pet minut jsme uz nastupovali zadnimi dvermi ke spouste poutniku. Okamzite jsme se seznamili se dvema Slovenkami, se kterymi jsme posnidali teply rum a slivovici Zufanek. O zabavu se zde staral kluk s kytarou a nechutne olezlym knirem. Zpival spoustu vlastnich pisni, nejvetsi ohlas mezi vsemi mela anglicko-slovanska pisen The Evil Never Sleeps - Zwuo nikdy nespawua. Podle vyslovnosti to byl bud Polak, nebo mel rozstep. V Cacaku jsme vystoupili, rozloucili se se Slovenkami a nasedli na bus do Uzice.

Mesto Uzice (drive Titova Uzice), Hong-Kong Balkanu, vymyslel jako misto srazu Dan Smejkal. Meli jsme se s nim zde setkat toho dne vecer a on byl tak hodny, ze nam dokonce nasel adresu mistniho hostelu. Na te adrese samozrejme zadny hostel nebyl, jen jedna prekvapena pani, ktera kvuli nam zacala horecne telefonovat. Na to nam poradila, abychom pokracovali po ulici Nemanina dal smerem z mesta a po kilometru se zacali ptat na "Apartmany Doktor Karada". Po kilometru jsme se zeptali jedne pani na doktora Karadu, ta prebehla ulici, vytahla z protejsiho holicstvi a zeleniny dalsi lidi a spolecne jsme diskutovali o doktoru Karadovi:
"Potrebujete nemocnici?"
"Na co by mel byt doktor Karada specialistou?"
"Nevime. Mozna je to doktorka Rada..", napadlo Honzu.
"Aaaah, doktorka Rada!"
"Znate ji?"
"Ne."
Takze jsme byli zase na zacatku. Holic nam nabidl, ze nas jeho znamy ubytuje dvanact kilometru odsud v horach. To jsme odmitli, podekovali, rozloucili se a vratli se zpatky do centra. Cestou jsme vypili tri Niksicka (Jelen je lepsi) a po dotaze v mistnich turistickych informacich jsme se ubytovali v jedinem uzickem hotelu, hotelu Zlatibor.

Mezi vsemi vezaky Uzice je hotel Zlatibor ten nejoriginalnejsi. Cas se zde zastavil pred triceti lety a ospala recepcni nas ubytovala na trojluzaku ve dvanactem patre. Ve vsech 139 pokoji jsme byli na prvni dojem jediny hosti, oba jsme si vzpomneli na film Shining. Hadali jsme, ktery z mistnich zamestnancu bude v noci chodbami drandit na trikolce a autisticky mumlat "redrum, redrum".. Pokoj byl kazdopadne odpovidajici cene a po zaslouzene sprse jsme vyrazili do mesta.

Uzice bylo drive protekcni mesto a na jeho razu je to poznat. Hlavni ulice jsou siroke a pred hotelem Zlatibor se rozprostina velke betonove namesti obklopene velkymi betonovymi stavbami. Zapadli jsme do maleho bistra a snedli spoustu masa, sopsky salat, piva a pelynkovac za par fufniku. Pote jsme dosli k mistnimu koupalisti, de facto hrazi na zdejsi rece, kde se deti klouzali na toboganech, holky opalovaly na plazi a osmahli mladici skakali z zeleznicniho mostu elegantne do vody. My jsme si dali par Jelenu a cekali na Dana.

Ten dorazil presne na cas a ubytoval se se mnou na dvojluzku. Privezl si velkeho bedara vedle nosu, ktery jeste bude hrat svou roli v nasem dalsim vypraveni. Dan chodil vsude s kabelkou, vsemu se divil a vsechno komentoval. My ho mame ale i presto radi, protoze mel ten den udajne narozeniny. Spolecne jsme se sli znovu projit po Uzici, ktera se nam vsem moc libila, hlavne svou atmosferou a koralkou v prepoctu za osm korun. Ve dvanact jsme uz byli v posteli a po zhasnuti jsme si pred usnutim jeste povidali, protoze nas nehlidali zadni dospeli.

Rano jsme malem propasli snidani, protoze Dan nechtel vstat. Po chutnych vajickach jsme se z hotelu Zlatibor odhlasili, na nadrazi si nasli spoj do Sarajeva a v bufetu si dali nejake ty Jeleny a rakiji. Cekala nas dost zdlouhava cesta do Bosny a Hercegoviny..

Zápisek z oddílového deníku, Bělehrad a Guča

Tak sme v Bělehradě. Je sobota, a čas nás tlačí jak kuří oko, páč už v neděli končí festival Guča, naše další zastávka na dobrodružné cestě kolem Balkánského poloostrova. Zatím pořád v nekompletní sestavě, která čítá všeho všudy dva statné a nebojácné hochy Jendu a Péťu. Dle denního rozkazu jsem jmenován velitelem dne, a tak mě čeká mnoho důležitých povinností. Vstávám před šestou, potichu vybaluji odpichovátko, mapu a knihu jízdních řádů, a pečlivě plánuji cestu. Kolem sedmé ráno Petra pracně budím k rozcvičce, vyčistíme si zoubky, sbalíme saky paky, vyřídíme formality, a po cestě vydatně snídáme burek a jogurt. Družině mezitím přednáším cestovní itinerář. Čeká nás péší tůra na nádraží, potom pojedem zatím neurčeným dopravním prostředkem do Čačaku, a pak nějakým způsobem do Guči. Družina ocení přípravu hlasitým "hurá hurá hurá!". Bez sebemenších potíží nacházíme vlakové nádraží, a jen pár minut nám trvá vyluštit záludně zašifrovaný jízdní řád. Věšáček, áčko, věšáček, káčko - Čačak. Stoupáme si do fronty, a po pár momentech v nás turistka stojící před námi poznává rozverné mladíky a správně tipuje cíl naší cesty. Rozmlouvá nám vlak, a uděluje pár cenných rad. Na autobusovém nádraží tedy pořizujeme lístky, a jdem na pivo. Kolem nádražního občerstvení se potuluje pětiletý žebráček, po kterém vrchní hází zátky od piva, a ten mu za to hrozí roztomile pěstí. Když klučinu zkušeně odmítáme, přepočítávám si v kapse drobné, které se mi tam záhadně objevily po nákupu jízdenek. Ukazuje se, že nejde o dináry, nýbrž o žetony, což je na nich i šifrou napsáno, a tak je schovávám zpět do kapsy k dalšímu použití. Jelikož je teplo, vypijem piv hned několik. A jak už to tak bývá, příroda si žádá své, a musíme na záchod. To ale není zas takový problém, protože skoro jako každé jiné, i bělehradské autobusové nádraží skýtá vymoženost veřejných toalet. Kupuji tedy žetony na toaletu, na první i druhý pohled jsou totožné jako žetony v kapse. Vhodíme je disciplinovaně do turniketu, ten nás vpustí, a my si můžeme do pisoáru zaslouženě ulevit. Umyjeme si ruce, protože hygiena především, a utíkáme na perón jehož číslo jsem nedopatřením zapomněl. Tam už na nás čeká autobus, a odváží nás bez větších obtíží do Čačaku. Jen Petr nechce hrát společenské hry ani zpívat veselé písničky a spí. On je občas trochu bručoun. V Čačaku nás hned odchytí další autobusák, který nás moudře odhadl na fanoušky dechové hudby, a směruje nás do vozidla označeného jednoduchým nápisem "Guča". Tam si jako správní rošťáci sedáme úplně dozadu, že provedeme nějakou legrační neplechu. Petr si loká pálenky, a usíná. Dlouho ale nespí, protože teplota v buse nebezpečně stoupá a hlavně si k nám přisedají srbští mladíci, kteří nás odhadují na Francouze, což nás oba velice uraží. Po sérii impertinentních otázek: "Jebeš někoho? Ste homosexuálové? Umíš francouzsky? Partizan nebo Crvena zvezda?", si půjčují můj průvodce jadranským pobřežím, a vytrhávají všechny kapitoly krom Srbska. Že prý Bosnu, Hercegovinu, ani Albánii potřebovat nebudeme. Dorážíme na Guču, já tasím mobilní telefón, a na prudkém gučském slunci se snažím přečíst sms od kamaráda Prokopa s přesným popisem: spíme na velkym parkovisti, stribrny Volvo a dva stany, za mostem vpravo vzadu 40m od silnice, 20m od reky. Po hodině marného hledání a pár pokusech o telefonát vzdáváme hledání a rozbíjíme tábor u školy, na místě kde jsem kdysi tábořil s kamarády Petrem a Helenkou. Jdeme na pivo, po cestě pojíme nějakou skromnou nezajímavou krmi. Já potkávám dobrého kamaráda z Německa, bohužel jsem zapomněl jeho jméno, tak se naše konverzace omezuje na nutné: "Ahoj, jak se máš, já se mám dobře. A ty? Ahoj, měj se. Čau." Nebo tak nějak podobně. Guča je plná lidí, cigánů s trumpetama, a stánků s kloboučkama. Petr si konečně může pořídit slušivou čapku, kterou mi tolik záviděl. Pijem pivo. Pijem pálenku (3dcl za 150 dinárů). Pijem dalších pár piv, a už je čas na koncert Bobana a Marka Markoviče. Událost roku všech fanoušků Bobana a Marka Markoviče. My, jako pravověrní věrní stojíme v první řadě hnedkonc u zábradlí. Pijem pivo. Petr se druží s přátelskými srby, dostává od nich další loky lahodné pálenky, já zatím hltám sametové tóny cikánských žesťů. Je to prostě hlína, legrace, a čirá zábava. Unaveni z tance se přesouváme dál od podia, kde však žádný odpočinek nečeká. Tak tancujem znova. Pijem pivo. V tom! Najednou tancuju s pohlednou blondýnkou. Je to Dánka, a brýle má jak Felix Holzmann. Jen klobouček jí chybí. Což hbitě napravuji po cestě ze stadionu. S růžovým, zbrusu novým kloboučkem, brýlemi a baloňákem je to už Felix skoro kompletní. Já znebojácněn a zbaven mně přirozené nesmělosti jí v jeden moment brýle sundavám, a uznávám její ksichtík vskutku líbezným. Pijem pivo. Ona je pojišťovací matematička. Normální inteligentní krasavice! Během následujících hodin několikrát zapomínám její jméno, čímž si na již potem, prachem a alkoholem pošramoceném sexappealu nepřidávám. Tam kde měl začít milostný románek, u malého ohýnku z rozlámané školní lavice, pár metrů od našich stanů, za tlumeného zvuku křídlovek, jsme se rozloučili, páč jí jel autobus. Tak sem šel spát. Druhý den Guči je vedoucím dne Petr. Je na něm, aby celý oddíl probudil, zkontroloval pečlivost ranní hygieny a připravil plán dne. Své úlohy se zhostil se zodpovědností sobě vlastní, jen tu kontrolu hygieny trochu zanedbal, a jeho liknavost mi zkazila celé dopoledne, protože jsem se ráno nevykakal. Pěšky, jak se sluší a patří, vyrážíme do centra města za trumpetama. Po cestě diskutujeme jídelníček, a kompromis zní: snídaně kupus - hodně masa, hodně zelí, nejvíc sádla, a k obedovečeři sele a jehně. Motto dne je: "Co vypiješ, sníš a přefikneš, to ti nikdo neveme." Snědli jsme tedy sele, jehně, kilo kupusu, vypili piva, že bysme to ani nepřeplavali, a vůbec. V cestě nám však stálo plno překážek. Třeba pivo bylo v neděli v mnoha podnicích už dávno vypito, a v jiných byla zas obsluha tak otrávena obsluhováním, že ani po hodině nebyli schopni přijmout naši objednávku. S jídlem šlo naštěstí vše jak po másle. Goran Bregovič fajn, to jó, ale Markoviči jsou lepší. Znaveni celodenním výkonem uleháme v devět hodin k malému odpočinku, nastavujeme budík aby nás za dvě hodiny probudil a my si užili posledních pár hodin Guči. Budík však nezvonil dostatečně naléhavě..

Start

Po dlouhém plánování cesty na Balkán jsme vyrazili v pátek vlakem v 5:39 do Bělehradu. Vyjeli jsme ve složení já (Petr Jirásek) a Honza Viktorin. Po pár dnech se k nám měl ještě přidat ještě Dan Šmejkal, který měl zprvu něco lepšího na práci.
Cesta přes Čechy a Moravu probíhala v poklodném tempu. Ještě před Bratislavou jsme vypili každý šest plechovkáčů a načali kořalku. Po krátkém průjezdu Sovenskem jsme se dostali do Maďarska, kde nás počáteční radost z cesty opustila. Na nekonečné roviny polí pálilo slunce, vlak stavěl v každé prdeli, a já jsem drtil Honzu ve hře "kdo uvidí dřív zvíře" (seděl jsem ve směru jízdy).
Vlak nabral cestou asi dvě hodiny zpoždění, takže jsme do Bělehradu dorazili asi v půl jedenácté. Slíbili jsme nějakým Moravákům, že jim pomůžeme najít hotel, a na nádraží jsme jim utekli. Ubytovali jsme se, osprchovali a vyrazili za zábavou. Snědli jsme první pljeskavici, vypili pár Jelenů (piv) a potkali Honzovy dvě kamarádky. Ty nás vzaly fo klubu Anderground. (Takovejch krasavic jste neviděli.) A když už jsme se dostatečně poveselili, odvezl nás jistý Vuk zpět do hostelu.

Napsal: pan Petr Jiráskovič Jirásek Žirafásek