Uzice

A tak jsme se probudili v pondeli po dvanacti hodinach spanku pred skolou v Guce, samozrejme plni dojmu. V hlavach nam stale duli Ekrem Mamutovic, Dean Lazarevic, Elvis Ajdinovic a dalsi. Zazitku bylo nepocitane, pres vseobecnou kakofonii trubek, skandovani "Ratko Mladic", pisoaru, kteremu chybela dole ta trubka, takze slouzil jako mycka nohou vlastni moci, nebo zrejme toho nejvetsiho moudra, ktere kdy kdo vytiskl na tricko: "Nikdy never zene, ktera lze"..

Sbalili jsme stan a vyrazili do mesta hledat autobus zpet do civilizace. Hnedle jsme nasli zastavku a za pet minut jsme uz nastupovali zadnimi dvermi ke spouste poutniku. Okamzite jsme se seznamili se dvema Slovenkami, se kterymi jsme posnidali teply rum a slivovici Zufanek. O zabavu se zde staral kluk s kytarou a nechutne olezlym knirem. Zpival spoustu vlastnich pisni, nejvetsi ohlas mezi vsemi mela anglicko-slovanska pisen The Evil Never Sleeps - Zwuo nikdy nespawua. Podle vyslovnosti to byl bud Polak, nebo mel rozstep. V Cacaku jsme vystoupili, rozloucili se se Slovenkami a nasedli na bus do Uzice.

Mesto Uzice (drive Titova Uzice), Hong-Kong Balkanu, vymyslel jako misto srazu Dan Smejkal. Meli jsme se s nim zde setkat toho dne vecer a on byl tak hodny, ze nam dokonce nasel adresu mistniho hostelu. Na te adrese samozrejme zadny hostel nebyl, jen jedna prekvapena pani, ktera kvuli nam zacala horecne telefonovat. Na to nam poradila, abychom pokracovali po ulici Nemanina dal smerem z mesta a po kilometru se zacali ptat na "Apartmany Doktor Karada". Po kilometru jsme se zeptali jedne pani na doktora Karadu, ta prebehla ulici, vytahla z protejsiho holicstvi a zeleniny dalsi lidi a spolecne jsme diskutovali o doktoru Karadovi:
"Potrebujete nemocnici?"
"Na co by mel byt doktor Karada specialistou?"
"Nevime. Mozna je to doktorka Rada..", napadlo Honzu.
"Aaaah, doktorka Rada!"
"Znate ji?"
"Ne."
Takze jsme byli zase na zacatku. Holic nam nabidl, ze nas jeho znamy ubytuje dvanact kilometru odsud v horach. To jsme odmitli, podekovali, rozloucili se a vratli se zpatky do centra. Cestou jsme vypili tri Niksicka (Jelen je lepsi) a po dotaze v mistnich turistickych informacich jsme se ubytovali v jedinem uzickem hotelu, hotelu Zlatibor.

Mezi vsemi vezaky Uzice je hotel Zlatibor ten nejoriginalnejsi. Cas se zde zastavil pred triceti lety a ospala recepcni nas ubytovala na trojluzaku ve dvanactem patre. Ve vsech 139 pokoji jsme byli na prvni dojem jediny hosti, oba jsme si vzpomneli na film Shining. Hadali jsme, ktery z mistnich zamestnancu bude v noci chodbami drandit na trikolce a autisticky mumlat "redrum, redrum".. Pokoj byl kazdopadne odpovidajici cene a po zaslouzene sprse jsme vyrazili do mesta.

Uzice bylo drive protekcni mesto a na jeho razu je to poznat. Hlavni ulice jsou siroke a pred hotelem Zlatibor se rozprostina velke betonove namesti obklopene velkymi betonovymi stavbami. Zapadli jsme do maleho bistra a snedli spoustu masa, sopsky salat, piva a pelynkovac za par fufniku. Pote jsme dosli k mistnimu koupalisti, de facto hrazi na zdejsi rece, kde se deti klouzali na toboganech, holky opalovaly na plazi a osmahli mladici skakali z zeleznicniho mostu elegantne do vody. My jsme si dali par Jelenu a cekali na Dana.

Ten dorazil presne na cas a ubytoval se se mnou na dvojluzku. Privezl si velkeho bedara vedle nosu, ktery jeste bude hrat svou roli v nasem dalsim vypraveni. Dan chodil vsude s kabelkou, vsemu se divil a vsechno komentoval. My ho mame ale i presto radi, protoze mel ten den udajne narozeniny. Spolecne jsme se sli znovu projit po Uzici, ktera se nam vsem moc libila, hlavne svou atmosferou a koralkou v prepoctu za osm korun. Ve dvanact jsme uz byli v posteli a po zhasnuti jsme si pred usnutim jeste povidali, protoze nas nehlidali zadni dospeli.

Rano jsme malem propasli snidani, protoze Dan nechtel vstat. Po chutnych vajickach jsme se z hotelu Zlatibor odhlasili, na nadrazi si nasli spoj do Sarajeva a v bufetu si dali nejake ty Jeleny a rakiji. Cekala nas dost zdlouhava cesta do Bosny a Hercegoviny..