Thethi

Ráno se budíme jako obykle těsně po šesté ranní, snídáme, a utíkáme hledat centrum balkánského mírového parku, kde by nám měli poradit, jak se do Thethi dostaneme. Centrum jsme naštěstí potkali večer předtím, a tak jdeme najistotu. Bohužel ale úplně jiným směrem. Po chvíli zjišťujeme, že sme hovada a špatně, a hbitě napravujeme situaci zkratkou skrz spletitou síť vedlejších škoderských uliček. Nacházíme vývěsku správy parku, obcházíme celý blok kolem dokola, a nic, co by nasvědčovalo přítomnosti nějaké podobné instituce nenacházíme. Ptáme se v krámku s brýlemi, paní nás odkazuje na krámek s koženkovou galanterií. Tam se nás ochotně ujímá prodavačka, mumlá něco směsí němčiny a albánštiny, ukazuje vizitku, a po chvíli už má Péťa na telefonu pana Petrila z oné správy parku. Rozhovor není z nejplodnějších, a tak se nakonec vydáváme hledat cestu na vlastní pěst. Trvá chvíli, než vymyslíme jakým směrem se nachází severní autobusové nádraží.Nakoupíme proviant, a když už je autobusové nádraží nadohled, dozvídáme se od okolostojících pánů, že bus do Thethi už dávno odjel. Naštěstí se nás ujímá pán-švihák v bílém. Následujeme ho, on promluví s několika dalšími pány, a za minutku máme domluvenej minibus do Thethi za celkem přijatelnou cenu. Za půl hodiny se podaří řidiči a jeho komplicům naplnit celou kapacitu vozidla, nám vypít celkem slušnou grappu, nechat si útratu zaplatit od místního chlapíka, a vyrazit. V průvodci píšou, že je s výhodou mít automobil s pohonem 4x4. Náš mercedes touto fíčůrou neoplývá, řidiči však nečiní sebemenší problém dovézt nás až do Thethi bezpečně a celkem rychle. A že cesta stála za to. Zpočátku sme pár kilometrů jeli staveništěm, asi dvestě metrů se jelo po asfaltu, jediný kruhový objezd sme projeli v protisměru a zbytek cesty přes hory a doly po oslí stezce, úzké i pro toho oslíka, po víc než nepevném podkladu, bez náznaku krajnic, nad kilometrovými propastmi. My máme ale pro strach uděláno, a tak ani jeden nebrečíme. Po cestě předjíždíme asi dva tucty cyklistů. Z představy takovéhohle cyklovýletu je nám už teochu zle. Zlatej minibus. Malebná vesnička, jak je Thethi většinou popisované, se po příjezdu vůbec malebně nejeví. Jsme vyloženi před školou, kde je milión policistů. Jdem do hospody, trochu se podružit s místním osazenstvem a pozjistit pár užitečností. K tomu padne pár celkem slušných albánských piv Tirana. Přisedáme ke skupince Albánců, z nichž jeden mluví docela dobře anglicky. Popisují svou cestu přes hory, a seznamují nás s otravným velice jednoduchou italštinou komunikujícím thetským všudybylem frajerem, jenž nám zajišťuje ubytování u svého kamaráda. Dopíjíme Tirany, frajer dopíjí Fernet, a jdem se ubytovat. Lui, jak o něm Petr s frajerem hovoří, má bar-café-restaurant-hotel, opravenou dvoupatrovou kamennou budovu blízko kostela, s tekoucí vodou, střídavým proudem i střídavým napětím, políčkem a zahrádkou, na které sme si postavili stan, vedle něhož sme pak dvě noci spali. Lui mluví anglicky. Pijem s Luiem a frajerem pivo, dostáváme nabídku večeře, ze které po hádce o ceně sejde. Lui totiž vaří za deset euro na osobu (cena opulentní večeře pro čtyři hladové turisty i s pivem v Tiraně) a na to se mu můžeme s prominutím vykašlat. Večer popíjíme s českýma cyklistama ze zájezdu od Kudrny, s těmi co sme je předjížděli. Pak za pomoci srbského horského vůdce vybereme výlet na další den. Usínáme řádně upraveni chutnou rakijou za v prepočtu asi desetikorunu za decilitr. Ráno sme už v sedm na nohou a vyrážíme. Po ujití pár set metrů správným směrem už Theti vypadá opravdu malebně. Řeka, podél které vyrážíme, je průzračně čistá, a očividně se na jaře umí festovně rozvodnit, dvacet metrů daleko od ní je jen a jen suťoviště. Kolem cesty občas stojícící stavení jsou výhradně kamenné dvoupodlažní domy, u některých se tyčí zachovalé pevnostní věže pro případ, že by rodině hrozila vendetta, tak aby se pánové měli kde schovávat. Všude dozrávají špendlíky, slívy, mirabelky, blumy, dřínky, ostružiny, šípky, jalovčinky a kdoví co ještě. Co krok se pasou ovce, krávy, kozy, čuníci. Na obloze se neukáže jediný mráček. A jelikož většina cesty vede údolím řeky, tak není nouze o koupání v ledově chladné vodě. Zkoušíme řeku jako řeku, v té Daniel obratně topí fotoaparát, řeku jako kaskádu bazénků v žulové skále vskutku bizarních tvarů, i řeku ve stádiu zrodu, kdy pramen jako vodopád vytváří ve stínu listnáčů a velkých kapradin velkou hlubokou lagunu, pro její azurovou barvu nazývanou blue eye. Tam je voda úplně nejstudenější, a trvá nám dobrou hodinku, než sme se vůbec odvážíme zkusit pár bolestivých temp. Po cestě domů potkáváme Srba horského vůdce, a díky nedorozumění nás odvádí zpět k blue eye. Vydáváme se tedy opět zpět do tábora, samosebou s pár přestávkami na koupačku. Večer totálně znaveni plaveckými výkony usínáme skoro hnedka, tentokrát bez návštěvy místních putyk.