Kotor a Škodra

Na přesun ze Sarajeva do Kotoru jsme se rozhodli pro noční bus, protože jsme nechtěli trávit opět celý den cestováním. Nakoupili jsme zásobu jídla a hnusných piv a vyhledali spoj s přestupem v Podgorici. Jeli jsme malebnou krajinou, ze které jsme v noci nic neviděli, a už někdy ve dvě v noci jsme byli v hlavním černohorském městě. Vyndali jsme batohy z autobusu a hned u nás byl taxikář. Odbyli jsme ho (rozumněl nám, že chceme jet do Sofie) a chystali se čekat tři hodiny na spoj do Kotoru, když nám náš dosavadní autobusák prozradil, že jede taky do Kotoru. Tak jsme baťochy zase naložili a nasedli zpátky do autobusu.

V cíli jsme byli někdy před pátou, a tak jsme si našli moře a vyspali se na molu. Poté jsme se ubytovali a dopoledne jsme strávili v plážovém baru. Pak jsme šli do města, které nás trochu zklamalo. Vše bylo čisé a hezké, což není náš styl, a hlavně plné turistů a předražených pizzerií, kde se ti turisté stravují. Nad městem se tyčí zřícenina hradu či pevnosti. Martin Staněk, věren své přezdívce Kouč, nám doporučil jeji návštěvu. My ale na jeho knížecí rady nebyli zvědaví a navíc to bylo šíleně do kopce, a tak jsme se na to vyprdli.

Odpoledne jsem šel psát blog a hoši se mezitím opili, takž při večerním posezení na molu Honza usnul a hlasitě chrápal. Ačkoliv jsme měli zaplacený hostel, nadšeni z včerejšího nocování u moře jsme si vzali spacáky a karimatky a šli se nechat uspat šploucháním vln.

Další den nás čekal přesin do Albánie. Plni očekávání jsme si koupili lístek do hraničního města Ulcinj, odkud to už měl být jen kousek busem do albánské Škodry. Z Ulcinj však ten den už žádný spoj do Škodry nejel, a tak se nás třech a jednoho finského párečku ujal snědý taxikář a všech pět i s baťochy naložil do svého drobného citroenu. Jeli jsme s otevřeným kufrem a čtyřmi lidmi vzadu, ale mně to nevadilo, protože jsem sedě vpředu. Na hraničním přechodu sundal chlapík ze střechy tabulku taxi a poprosil Fina a Finku, aby hranici prošli po svých a počkali na nás deset metrů za hranicí. Plán klapnul perfektně a hnedle jsme pádili krajinou mezi albánskými odpadky.

Ve Škodře jsme vystoupili v brzkém odpoledni a ubytovali se v hotelu Rozafa, který byl takovou ošklivou obdobou užického Zlatiboru. Vydali jsme se hledat něco k snědku a dlouho to vypadalo dost marně. Město bylo bez lidí a moc nás nenadchlo. Sedli jsme si u jednoho staříka na kebap a jen co jsme dosedli, prozradila nám jedna Rakušanka, kterou jsme potkali prve v hotelu, že hned za rohem je restaurace s tradiční albánskou kuchyní. My jsme se tam přesunuli po kebabu a povečeřeli podruhé, tentokrát autenticky mezi samými Němci a Italy.

Jestli se nám odpolední Škodra zdála ospalá, večer bylo město živé až moc. Místní houfně korzovali po jediné pěkné ulici ve městě a všude jezdili mercedesy, staré i nové, s německými a italskými značkami, a neustále na sebe troubily. My jsme si šli brzy lehnout a dobře jsme udělali, protože nás už v pět ráno vzbudil zpěv muezína.