Vašek

Odjezd z Thethi jsme si naplánovali na brzké ranní hodiny, jelikož cesta do Shkodry (jinam se odtamtud dostat nedá) zabere čtyři hodiny, tak abychom se ten den ještě někam dostali. V předvečer odjezdu nás ale lui upozorňuje, že první minibus pojede nejdřív v jednu. Lui schválně s malým L, protože to není (jak se Honzík mylně domníval) jeho jméno, nýbrž italské zájmeno on. Místním vykukům ale příliš nevěříme a tak se pro jistotu už kolem osmé vydáváme k hospodě, odkud busy vyjíždějí. Než se dočkáme prvního, stihneme v hospodě posnídat, vypít něco piva i poobědvat. Mezitím k našemu stolu dorazí česky mluvící chlapec, který rovněž čeká na odvoz a jemuž bych chtěl v tomto blogu věnovat speciální místo. Kluk se tváří velice sympaticky. Protože Honza s Petrem spěchají do Prahy o něco více než já, po pár společně vypitých pivech se s klukem Vaškem z Valašského Meziříčí domlouvám na tom, že se s klukama rozdělíme a dalších pár dní strávím s ním někde v Albánii u moře. Konečně dorazí první z minibusů, který ale s díky odmítáme, protože je plný a museli bychom v něm sedět na dřevěných židličkách. Vašek zanedlouho odjíždí prázdým busem jen s řidičem, ale my musíme čekat na další, který nám sjednal náš kámoš číník z hospody a bylo by neslušný podruhé odmítat. Odměnou nám je devítimístná dodávka obsazená sedmnácti pasažéry. Řidič je blázen. V horách předjíždí Vaškův prázdný autobus, aby stihnul při zastávce vypít více piv. Spolu s námi cestují ještě dvě Češky, o kterých už nám Vašek stihl povyprávět. Přicestoval prý vlakem s nima, ale protože mu nesedly, rozhodl se jim prchnout a zůstat sám. No ani se nedivíme. Krásy moc nepobraly a co je hlavní - ani zábavností to nijak nevyrovnaly. Cestu za doprovodu zběsilé a hlasité orientální hudby nějak přetrpíme. Smířím se i s dřevěnou židličkou a nepřijemnou blízkostí potem silně zapáchající Češky. Po příjezdu okamžitě domlouváme taxi, které nás zaveze do Tirany. Čekáme ještě na Vaška. Volám mu a po domluvě ho nabíráme do auta kdesi ve městě. Cesta v Mercedesu je už o poznání pohodlnější. Všude podél silnice vidíme hory v plamenech. Opravdu velkých plamenech. To se po setmění ukazuje jako velmi pěkná podívaná. Neškodilo by čas od času pro parádu zapálit třeba Krkonoše. V Tiraně jsme za hodinu a půl a okamžitě nacházíme čistej hotýlek za přijatelnou cenu. Další den se ráno vydávám s Vaškem prozkoumat nádraží a zjistit vlaky do přímořského Durresi. Kluci jdou koupit lístky na bus do Makedonie, který jim jede večer. Vlaků do Durresi jede přes den několik, takže stačí vyrazit k nádraží až nás pobyt v Tiraně omrzí. Tirana je celkem moderní rušný město, jinak ale poměrně nezajímavý.
Vašek neustále opakuje jak už se těší k moři. Ale kromě toho, že pořád mluví a používá výrazy jako "ogar" a "týpek", je to milej kluk. Kdo by ale tušil, že se k moři těší až tak moc, že v momentě, kdy se někde na ulici zastavím na signálu wi-fi, abych vyřídil nezbytnosti na internetu, zdrhá mi bez jedinýho slova na vlak. Tedy klukům ještě stihne říct, že mám dorazit dalším vlakem a že se mi ozve. Když mu pak píšu, že teda dorazím hned tím dalším a odpoveď nepřichází, začínám tušit, která bije. Stejně jako se mu nelíbily holky, nelíbil jsem se mu asi ani já a než aby se obtěžoval mi to říct, radši uteče a mě nechá samotnýho v Albánii. Zmrd, jiný slovo bych pro něj těžko hledal. Možná superzmrd.
No tak se osamoceně vydávám vlakem k moři, ale nedělám si iluze, že by se Václav ozval, a chystám se na dobrodružnou cestu. Pak mi ještě jednou zkouším volat, ale pro jistotu si vypnul telefon. No co, cestování v jednom může bejt taky zajímavý...